Povím vám, proč mám rád dechovou hudbu a proč jsem jí oddaně sloužil:
protože jejím základem je dech. Bez dechu není života, dech je tvořivá síla.
Naši dědové a otcové to věděli, a kdo to chce dnes popírat, je sám proti sobě. Česká dechovka nezahyne, její krásná živá tradice to nedovolí.
Milan Černohouz (1943)
Když jsem kdysi v polovině osmdesátých let minulého století přišel s nápadem získat Milana Černohouze jako zpěváka pro Veselku, všichni skalní „dechovkáři“ mě měli za pošetilce – vždyť Milan prý je swingař a lidovka mu nepůjde. Roky se však sešly s roky a Milan je jedním z nejoblíbenějších a nejlepších zpěváků tohoto žánru. Že jsem měl, jak se říká, dobrý nos, těší mě dodnes nejen jako kapelníka, ale i jako (doufám v rozumné míře) ješitného člověka a jeho kamaráda.
Milane,
prohlížím cédéčko ke Tvým šedesátinám, říkám si obvyklé to to uteklo a vida, už mě skoro dohnal, a řadím si za sebe všechno co o Tobě vím: že ses narodil v Kolíně, za druhé světové války co dítě žil v Poděbradech, po ní v Liberci (odtud byl otec, zatímco po matce jsi Pražan), vystudoval jsi Státní konzervatoř v Brně, ale zpívat v různých souborech divadelních a sborech pěveckých začal jsi už dřív, například v proslulém libereckém Severáčku a jako sólista s rozličnými kapelami tam i onde. To všechno vyvrcholilo stálou dvacetiletou spoluprací s Orchestrem Gustava Broma a souběžně se Studiem Brno a vyneslo Tě mezi hvězdy v rozhlase, v televizi a do zahraničí na jazzové festivaly a pestrá turné. Ve své pražské vinárně U stréců s kytarou a přáteli dokazuješ, že pěkná písnička zůstává pěkná v jakémkoli rytmu a samozřejmě i v té naší dechovce. To na Tobě zvláště těší, že zůstáváš už po léta věrný Veselce Ladislava Kubeše, který Tě pro tento žánr, snoby vysmívaný, ale lidmi milovaný, záslužně objevil. Dovol mi tedy prosím, abych Ti za všechno až dosud vykonané poděkoval a spolu s polkou, jež dala Tvému jubilejnímu albu název, upřímně popřál JEŠTĚ JEDNOU ŠEDESÁT. Ty rád zpíváš, my Tě rádi posloucháme, co by si kdo mohl přát víc.