Václav Hybš (3. června 1935 Police nad Metují)
Aranžér, dirigent a trumpetista Václav Hybš absolvoval Státní konzervatoř v Praze v roce 1955. Začínal jako hráč na trubku v orchestru Zdeňka Bartáka, hrál i v orchestru Ladislava Bezubky, v Poděbradském lázeňském orchestru nebo ve Varieté Alhambra. byl zakládajícím členem Tanečního orchestru Československého rozhlasu, kde hrál pod vedením Karla Krautgartnera s řadou dalších skvělých jazzových hudebníků, jako byli např. Kamil Hála, Ivan Dominák Luděk Hulan nebo Pavel Vitoch. Již od padesátých let aranžoval pro různé orchestry, postupně začal budovat vlastní těleso a v průběhu let 1962-1964 vznikl v divadle Rokoko samostatný Orchestr Václav Hybše. Od té doby aranžuje všechny skladby pro svůj orchestr i zpěváky, které doprovází. Orchestr vystupuje na scéně populární hudby přes 55 let. Stálou spolupráci navázal s rozhlasem a televizí, mnoho nahrávek vyšlo na LP a CD. Spolupracuje s mnoha českými populárními zpěváky a zpěvačkami.
Bude to 3.června 2020, v ten den a ve dnech okolo vznikne v širokém muzikantském světě veliké hemžení, protože kdekdo bude chtít jubilantovi Václavu Hybšovi gratulovat a přát, aby mu ještě dlouho vydržela jeho čilost a chuť pracovat. A všichni mu budou také děkovat. Sám to dělám už teď a píšu rovnou, že jen málokteré kulaté či půlkulaté narozeniny dělají mi takovou radost, jako právě jeho. Neboť je-li u nás někdo, kdo už dlouho představuje prototyp všestranného hudebníka, šířícího dobrou hudbu bez ohledu na žánr do všech posluchačských vrstev, pak je to on. Rodák z Police nad Metují (navíc můj krajan, hurá!), zve po dlouhá léta nejen k poslechu, ale k nadšenému poslechu vysoce vzdělané profesory stejně jako jejich prosté venkovské rodiče a prarodiče, úředníky, kominíky, vědce, věštce, učitele atakdále. Ženy i muže. Pro každého posluchače najde něco, zač musí jeho aranžérskému a interpretačnímu umění zatleskat a poklonit se. Zadumané serenádě, swingové písničce, náročné orchestrální skladbě, operetní árietě, stejně jako pochodu složenému pro dechovou hudbu nebo polce, tangu či valčíku z populární české lidovky, jejíž líbivé plody v nedávném časovém období plynule přešly do repertoáru malých dechových souborů. Václav Hybš má totiž vlastní, svébytný hudební sluch, smysl pro styl, pro švih i pro tesknou náladu, zná a slyší barvy jednotlivých nástrojů a dokáže je v orchestru použít podle potřeby tak, aby nás buď pokojně pohladily, nebo prospěšně vzrušily. To je velký kumšt! Zřejmě ho dostal v genech nejen otcových, ale už dědových, kteří oba měli v Polici věhlasné kapely. Však v té tátově hrál malý Vašík na bubínek už jako klouče, hrdé na to, že děda byl členem orchestru slavného tvůrce břeskných pochodů, Julia Fučíka. Hra na housle ani na klavír malého Hybše sice moc nechytily, ale když ho děda začal tajně učit na trubku, probudil v něm velký zájem, a tatínek, který se nejdřív bál, aby klukovi dechový nástroj nezkazil zdraví (byl jako za groš kudla), mu nakonec sám koupil učebnici hry na ni a vypravil ho na konzervatoř do Prahy. (I když jeho vlastní život se zrovna zkomplikoval nástupem komunistů a on jako obchodní zástupce firmy Petrof, výrobce buržoazních (!) klavírů, stal se rázem nepřítelem lidu a okusil i vězení.)
Syn naštěstí přesto konzervatoř vystudoval, stal se žádaným trumpetistou a hrál pak od padesátých roků minulého století snad se všemi pražskými orchestry, které tehdy něco znamenaly. V mládí je každá zkušenost dobrá, a tak poznal i šmíráckou kapelu cirkusu Praha. Kromě Orchestru Karla Vlacha. Členství v něm zůstalo mu nesplněným snem, avšak právě ten ho přivedl k založení vlastního orchestrálního tělesa, a tak se mu legendární dirigent Karel Vlach rázem stal nikoli tedy kapelníkem, nýbrž KOLEGOU kapelníkem, jehož dostihl vlastní pílí. Po jeho vzoru byl a zůstal všestranný, cílevědomý, pilný, ctící paní HUDBU ve všech jejích odstínech a ve všech kostýmech, nehledící výhradně na módní výstřelky, které se zrodí a pominou, zatímco Ona, dáma MUSICA, zůstává. Jednou povzbuzuje, podruhé utěšuje, hladí i ponouká ke hravé rozpustilosti, a vždycky zařídí lepší náladu. V tomto časopise zaměřeném na dechovou hudbu sluší se proto přednostně připomenout zvuková alba HYBŠ HRAJE POLKU a HYBŠ HRAJE HAŠLERA. Ostatně promiňte, ale co jiného je páně kapelníkova známá písnička Můj dědeček mě učívával jódlovat, než právě polka? Nebo fox-polka? Z jiného žánru je důkazem kvality oslavencovy práce uznání houslového virtuóza Josefa Suka, který řekl: „Pokládám Václava Hybše za geniálního aranžéra. Spolupráce s ním a s jeho skvělým orchestrem byla pro mne vždy velikou radostí.“
Jménem všech věrných fanoušků Miloň Čepelka
To jsou dobré důvody, proč i my v Kubešově hudebním vydavatelství smekáme své pomyslné klobouky a s úctou k hudební osobnosti vpravdě renesanční říkáme: „Mistře Václave Hybši, přejeme hodně zdraví, jste pro nás vzorem muzikantského umění a vzájemné tolerance, jste živoucím důkazem poznání, že hudba lidi sbližuje a činí je lepšími. Děkujeme Vám.“
Jménem celé redakce Ladislav Kubeš
Orchestr Václava Hybše
